V roce 2013 jsme pro vás zpřístupnili nové expozice hor, stepí, velkých šelem a plazů.
Život vysoko v horách
Se zvyšující se nadmořskou výškou se rychle zhoršují podmínky pro život – klesá teplota, ubývá kyslík a více prší, ale je zde i více UV záření. Navíc jsou tady prudké skalnaté svahy, suť a náhlé změny počasí, často silný vítr a v zimě mnoho sněhu. Jen málo druhů je schopno čelit takovým podmínkám. Vysoko v horách již nemohou růst stromy, odolné trsy keřů a bylin mají nízký polštářovitý vzrůst, nebo ohebné stonky a často hluboko mezi kameny prorůstající kořeny. To jim pomáhá přežít za silného a mrazivého větru, pod sněhovou pokrývkou i mezi kamennou sutí. Rostlinám se zde zkracuje období, kdy mohou vegetovat. Často mají k růstu a kvetení jen několik týdnů.
Většina zvířat může žít v nejtvrdších alpínských podmínkách jen v období krátkého léta. Větší býložravci a šelmy se na zimu stěhují do nižších horských poloh. Hlodavci většinou upadají do zimního spánku. Skromný počet druhů hmyzu se tvrdým podmínkám přizpůsobil například pomalým a dlouhým larválním vývojem, nebo má častěji tmavší zbarvení než jejich protějšky z nížin, aby je slunce rychleji zahřálo.
Podmínky v alpínském stupni se v mnohém podobají arktické tundře.
Kamzík horský je dokonale přizpůsobený životu v horských oblastech. Má silné nohy, díky kterým výborně šplhá po skalách a skáče až 8 m daleko. Pohybu po strmých a kluzkých skalách napomáhají i kopýtka s pevnými ostrými hranami, kterými se zachytí o sebemenší výstupek. Zespodu je kryje měkká rohovina, která snadno přilne k nerovnému povrchu jako guma.
Tento horský hlodavec žije v norách, které vyhrabává končetinami se silnými drápy. Dokáže si poradit i s velkým kamenem, který ohlodává zuby. Nory jsou pro sviště velice důležité, protože se v nich ukrývají před nepřáteli, před sluncem, přečkávají v nich zimu a vychovávají v nich svá mláďata. Na zimní spánek se začnou připravovat již koncem léta a kdo si nevytvoří dostatečnou zásobu podkožní tuku, bude mít v zimě velké problémy.
Tito mohutní a silní ptáci s rozpětím křídel přes 2 m jsou opravdoví vládci oblohy. Jsou to dravci, kteří stojí na vrcholu potravní pyramidy a mají nezastupitelnou roli při formování ekologické rovnováhy v horských a středně položených oblastech. V ČR dlouho nehnízdil, ale snad se tento stav změní s pomocí repatriačního programu v Moravskoslezských Beskydech. Málokdo ví, že orel skalní je velmi silně vázán na místo svého narození a nerad mění místo svého hnízdění.
Život ve stepi
Stepi jsou rozsáhlé travnaté oblasti mírného klimatického pásu. Zatímco pod tímto obecným názvem jsou známé v Evropě a Asii, v Severní Americe se nazývají prérie a v Jižní Americe pampy. Léto je ve stepích severní polokoule obvykle horké a suché a zima velmi chladná. Růstu stromů a šíření lesa v těchto oblastech nedovoluje hlavně celoroční nedostatek deště, ale také pasoucí se stáda býložravců i stepní požáry. Stepní půdy bývají velmi úrodné - většina rozlohy stepí je proto dnes využívána lidmi k zemědělství a původní stepní biotopy jsou stále vzácnější.
U nás se přirozené stepní biotopy vyskytují jen v nejteplejších částech území, především na jižní Moravě a ve středních Čechách. Jedná se o mozaiku menších písečných přesypů, skalních stepí a lesostepí vázaných na osluněné jižní svahy s malou nadmořskou výškou. Vyskytují se zde teplomilné druhy, které se sem rozšířili ze Středomoří nebo častěji ze skutečných stepí na východě jako tomu bylo v případě křečka polního, sysla obecného, hraboše polního, tchoře stepního či dropa velkého. Mnohé z nich se přizpůsobily životu v zemědělsky obhospodařované krajině, tzv. druhotné stepi.
Rozlehlé prostory stepí vyhovují různým druhům kopytníků. Drobní hlodavci si pod zemí hrabou své úkryty. Na množství býložravců, využívajících velký zdroj potravy – trávu, jsou vázáni jejich predátoři – především šelmy a draví ptáci. K významným predátorům stepí ale patří i plazi, živící se zde bohatě zastoupeným hmyzem, drobnými savci nebo vejci a mláďaty ptáků.
Korsak je typickým obyvatelem stepních a polopouštních oblastí od jihovýchodní Evropy až po jezero Bajkal. Lesům se vyhýbá. V přírodě je nejaktivnější v podvečer a v noci, v zajetí bývá aktivní i ve dne. Rodinné skupiny využívají jako úkryty nory jiných savců. Živí se především různými drobnými hlodavci a ptáky, loví ale i hmyz a požírají také různé plody.
Místem jeho hlavního výskytu je jihovýchodní Evropa a Malá Asie. V 50. letech 20. století byl velmi hojný i v naší otevřené, bezlesé krajině. Dnes je druhem vzácným. Hlavní příčinou vymizení sysla z naší přírody je radikální změna zemědělského hospodaření, doprovázená úbytkem mezí a úhorů. Syslové mají rádi šťavnaté travní výhonky a nízkou trávu, proto poslední populace zbyly na pravidelně sečených plochách (polní letiště, golfová hřiště, dostihová závodiště).
Jeřáb panenský je obyvatelem stepí a jiných travnatých ploch Střední Asie od Černého moře po severovýchodní Čínu. Zimovat odlétá do Indie a severní Afriky. Podobně jako ostatní druhy jeřábů i u něj můžeme pozorovat zvláštní tanec v době námluv. Vydávají při něm daleko slyšitelné troubivé zvuky, roztodivně se pohybují, vzájemně se uklánějí, mávají křídly a poskakují. Páry uzavírají partnerství na celý život.
Obyvatel travnatých oblastí savan, kamenitých stepí i polopouští a hor jižní Evropy, Afriky až Střední Asie a Indie. Ve svém zobáku nemá tak velkou sílu, aby se dostal skrz silnou kůži uhynulých zvířat, kterými se živí, a proto u zdechliny musí počkat, až je načnou silnější mrchožrouti. Často jako potravu vyhledává vejce. Je jedním z mála ptáků, kteří přitom používají nástroje. Na pštrosí vejce háže zobákem kámen tak dlouho, dokud nepraskne skořápka. Menší vejce vynáší v zobáku do vzduchu a pouští je na zem.
Velké šelmy palearktu
|
Co je to palearkt? Biogeografická zóna zahrnující celou Evropu, severní až subtropickou Asii a severní Afriku. vyznačuje se vlastní typickou faunou a flórou. Právě na zvířenu palearktu se specializuje naše zoo. |
Velké šelmy plní v přírodě důležitou úlohu – udržují v rovnováze populace velkých kopytníků a dalších býložravců. Jako kořist si mezi nimi vybírají nejslabší jedince, oslabená nebo nemocná zvířata, díky čemuž přežívají ti nejzdatnější. Mnoho šelem se také živí masem uhynulých zvířat a zastává tak významnou zdravotní funkci.
Šelmy stojí na vrcholu potravního řetězce a aby měly dostatek kořisti, vyžadují veliká a neporušená území. A to je pro šelmy problém, protože s člověkem soupeří nejen o prostor, ale často i o potravu. Medvědi, vlci i jiné šelmy byli člověkem celá staletí pronásledováni. Z většiny oblastí Evropy i dalších částí Euroasie velké šelmy postupně zmizely také v důsledku proměny krajiny. Některé byly zcela vyhubeny, některé byly zatlačeny do odlehlých oblastí, ale některé se znovu rozšiřují. Dokážeme žít s divokými sousedy?
Medvěd hnědý brtník je největší evropskou šelmou. Kromě Evropy se ale v mnoha poddruzích vyskytuje ve velké části Asie a Severní Ameriky. Některé z poddruhů, jako medvěd kamčatský nebo kodiak, jsou spolu s medvědem ledním největšími šelmami vůbec. Naopak medvěd syrský a medvěd plavý patří k nejmenším hnědým medvědům. Do České republiky se medvědi začali vracet přirozenou cestou ze Slovenska poté, co u nás byli v 17.-19. století vyhubeni. Pohybují se převážně na Moravě, především v Beskydech, kde se nepravidelně vyskytuje jeden až několik málo jedinců.
Někdy bývá rosomák označován jako hyena severu, jindy jako stále nenažraný jedlík, nebo jako zuřivá a nebezpečná šelma. Za své přezdívky vděčí rychlosti s jakou zhltne svoji kořist, ale také své obrovské síle a statečnosti. Malý je jen co do velikosti, příležitostně dokáže ulovit i dospělého soba či divokou ovci. Směle se postaví smečce vlků i medvědovi, kterým se pokouší ukrást kořist. Kvůli své dlouhé, husté a mrazuvzdorné srsti byl a je loven pytláky.
Tygr ussurijský je největší z poddruhů tygra a zároveň největší kočkovitou šelmou. Většina divokých tygrů ussurijských se nachází na území Ruska, někteří žijí také v Číně. V roce 1940 žilo v přírodě posledních 40 jedinců. Přísná ochrana a uzavření oblastí s výskytem tygrů pro většinu lidí pomohlo zvýšit populaci na přibližně 500 jedinců v roce 1980. I přes nárůst pytláctví po rozpadu Sovětského svazu se podařilo populaci udržet na relativně stabilní úrovni 450 jedinců. Momentálně žije v zajetí a zoologických zahradách více tygrů, než ve volné přírodě.
|
Králové bez království Kdysi byli tygři rozšířeni na rozsáhlém území Asie. Dnes jim zbyla jen velmi malá část tohoto území, které je navíc rozčleněno na izolované ostrůvky. Pytláci a organizované zločinecké gangy přivedly tygry na pokraj vyhubení. Také tradiční asijská medicína stále používá části tygřích těl k léčbě lidských neduhů. Každá část tygřího těla od vousů až po ocas je nezákonně prodávána na černém trhu. Kolik zbývá tygrům času? Zachráníme je? Až přestane nákup, skončí i zabíjení. |
Rys ostrovid je největší kočkovitou šelmou Evropy. V Čechách byl sice vyhuben již někdy na počátku 19. století, ale na Šumavu byl úspěšně navrácen (reintrudokován). Na Moravě a ve Slezsku přežíval o něco déle a v současné době se do Beskyd opět samovolně rozšířil ze Slovenska. Navzdory přísné ochraně je ale nadále ohrožen pytláctvím. Proč se jmenuje ostrovid? Protože má výborný zrak. A také sluch není k zahození. Bez výborných smyslů by se žádná šelma v přírodě neobešla.
Někdo vlka obdivuje, jiný ho nenávidí. Každopádně tato šelma vyvolává spoustu emocí. Kvůli pověrám začali lidé vlky pronásledovat tak jako žádné jiné šelmy. Je to velmi přizpůsobivá šelma a dokáže žít v různém prostředí. Původně žil vlk v téměř celé palearktické oblasti. Nyní je však jeho areál v důsledku pronásledování podstatně zmenšen. V České republice byl vyhuben na přelomu 19. a 20. století, ale i on se vrací do Beskyd přirozeně ze slovenských Karpat. Vinou pytláctví se ale vyskytuje pouze občasně.
Plazi
Plazi tvoří na našem území jen velmi malou skupinu živočichů. Vzhledem k tomu, že jejich aktivita je závislá na teplotě okolního prostředí, nejlépe jim k životu vyhovuje pásmo tropů a subtropů. Směrem od rovníku k pólům se počet druhů plazů rychle snižuje. Zatímco v polárních oblastech plazi zcela chybějí a v České republice můžeme v současné době napočítat 11 původních druhů.
Had s klikatou čárou na hřbetě. Ne vždy je ale klikatice dobře rozpoznatelná, třeba u tmavě zbarvených jedinců. Zmiji jednoznačně poznáte podle červeného oka se svislou zorničkou (všichni ostatní u nás žijící hadi mají kruhovou). Pro svou jedovatost u nás neoprávněně patří k nejobávanějším živočichům. Vyhledává osluněná, ale současně vlhká místa (např. rašeliniště) středních až horských poloh. Drsnějším klimatickým podmínkám se přizpůsobila např. tím, že rodí živá mláďata.
Náš nejhojnější had. Poznáte ji podle světlých (bílých, žlutých, ale i oranžových) půlměsíčitých skvrn za hlavou. Ráda se vyhřívá na březích vodních ploch. Je velmi bojácná, při vyrušení okamžitě zmizí v úkrytu. Není agresivní, nebrání se kousáním. Místo toho vypouští z kloaky silně páchnoucí sekret a někdy dokonce předstírá svoji smrt. Živí se převážně obojživelníky, hlavně skokany, loví ale i ropuchy. Občas požírá i menší rybky. Svou kořist neškrtí ani nepřidržuje tělem, požírá ji živou.
Obývá výhradně suchá a výslunná místa, nepohrdne ani zídkou v blízkosti lidských sídel. Je to had nebojácný, před člověkem neprchá, zůstává nehybně schoulena. To se jí bohužel stává osudným, protože si ji lidé často spletou se zmijí, které se tolik obávají. Od ní se liší zejména štíhlým tělem, kulatými zornicemi a menšími šupinami na hlavě. Její hlavní potravou jsou ještěrky, slepýši a drobní hadi. Uloví i mláďata drobných hlodavců, na dospělé myši si ale obvykle netroufne.
Náš nejdelší, největší a nejvzácnější had. Najdeme ji jen nejteplejších oblastech našeho státu. Výjimečně může dorůstat až 2 m. Přestože se jmenuje „stromová“, raději se pohybuje při zemi. To jí ale nebrání hledat potravu v korunách stromů. Díky speciální hraně na břišní straně těla výborně šplhá. Loví především různé drobné hlodavce, méně často ptáky a jejich mláďata, vzácně požírá i jejich vajíčka. Někdy uloví i ještěrku. Je to velmi temperamentní had.
Naše nejběžnější ještěrka preferuje slunná a suchá místa. Samice jsou zbarveny nevýrazně hnědě, samečci mají naopak výrazně zelené boky. Zvlášť v době námluv, kdy nemilosrdně mezi sebou bojují o samice. Často přitom přijdou o ocásek, který jim ale brzy doroste. I když už ne tak pěkný. Dnes je její prostředí vlivem způsobu zemědělského hospodaření a kultivace krajiny člověkem rozdrobeno na izolované zbytky. To ji ohrožuje stejně, jako ostatní druhy našich plazů.
Tato malá, tmavohnědá ještěrka obývá chladnější a vlhčí prostředí. Je značně otužilá a z podzemních vylézá často již v březnu, kdy ještě místy leží sníh. V těchto podmínkách je výhodnější vejcoživorodost než kladení vajec. Mláďata se uvolňují z blanitého obalu vajíčka bezprostředně po nakladení, častěji však ještě v kloace samice. Narozená mláďata měří od 3 do 4 cm.
Jediný původní druh želvy vyskytující se v České republice. Plaz obývající stojaté i tekoucí vody byl postupně člověkem vytlačen, zvláště přeměnou krajiny a jejím odvodněním, v menší míře intenzivním lovem. V minulosti totiž patřila k oblíbeným postním jídlům. Dnes je početnost této želvy v naší přírodě pravděpodobně již pod kritickým minimem. Původní populace nejsou prokázané.